Bitva u Solferina

Francouzsko-rakouská válka o italská území byla vyhlášena 26. dubna 1859 a 24. června téhož roku došlo ke slavné bitvě u italského mestečka Solferino. Na francouzské straně bojovalo i mnoho italských vojáků (v čele s revolucionářem Giuseppem Garibaldim), v rakouské armádě pak bojovala i řada Čechů. V bitvě, která trvala pouhých 15 hodin, zvítězili sice Francouzi, ale poraženi byli všichni, kteří zůstali ležet mrtví a ranění na bojišti (více než 40.000).
Bitva u Solferina byla jednou z nejkrutějších bitev své doby, v níž proti sobě bojovalo na 320.000 francouzských, rakouských a italských vojáků. V bitvě byl nasazen na tehdejší dobu obrovský počet 900 děl a kanónů. Henri Dunant (1828 - 1910) se na místě bitvy ocitl shodou okolností. Následoval totiž francouzského císaře Napoleona III. v jeho tažení do Itálie s cílem získat od něho povolení pro svou obchodní činnost.

Dunant, který po bitvě zjistil, že se o raněné vojáky prakticky nikdo nestará, nejprve po tři dny a po tři noci bez oddychu pomáhal, ošetřoval raněné bez ohledu na barvu uniforem v duchu svého názoru, že "všichni lidé jsou si bratry". Poté se pustil do organizační práce, převážení raněných, zřizování provizorních ošetřoven a nouzových nemocnic, zajišťování zdravotnického materiálu. Pomáhal i zprostředkovávat písemný kontakt raněných vojáků s jejich rodinami. Podařilo se mu například u francouzského velení dosáhnout propuštění ze zajetí řady rakouských lékařů a ošetřovatelek a zapojit je do ošetřování raněných vojáků.

Vzpomínka na Solferino

Je jen málo knih, o kterých můžeme prohlásit, že pohnuly dějinami (sem zcela nepochybně patří "Chaloupka strýčka Toma" americké spisovatelky Harriet Beecher-Stoweové, jež dala podnět ke zrušení otroctví v USA) nebo daly podnět ke vzniku významné a celosvětově uznávané mezinárodní organizace. Kniha Henri Dunanta "Vzpomínka na Solferino" však k nim patří. Co však jejímu napsání a vydání předcházelo?
Když se Dunant po bitvě u Solferina vrátil 11. července 1859 do rodné Ženevy, přemýšlel již pouze o tom, jaké kroky by měl podniknout, aby se podobné hrůzy, kdy se o raněné vojáky ve válce nikdo nestaral, již nikdy neopakovaly. Navíc se v té době dozvěděl, že v Krymské válce podobné zkušenosti jako on získali Nikolaj Ivanovič Pirogov a Florence Nightingalová.
Dunant po návratu z italského bojiště odjel do Paříže, kde se pokoušel vést aktivní propagandu ve prospěch svých humanistických idejí. Našel zde sice mnoho přívrženců v prostředí finančníků i ve vědecké a literární společnosti, ale to bylo pořád málo. Zájem ve vládních a vojenských kruzích byl velmi malý a Dunant se proto rozhodl změnit taktiku. Přestal být prosebníkem a stal se spisovatelem. Napsal útlou knížečku v rozsahu pouhých 62 stran, kterou pod názvem "Vzpomínka na Solferino" vydal v Ženevě vlastním nákladem (1.600 výtisků) 8. listopadu 1862. Přijetí knihy předstihlo všechna očekávání autora. Bylo takové, že Dunant mohl měsíc po prvním vydání oznámit vydání druhé a za dva měsíce na to, v březnu 1863, vydání třetí.
Mezi významné ohlasy na tuto knihu vyzdvihneme poděkování od Gustave Moyniera (později se účastnil sepisování Ženevských konvencí), Florence Nightingalové a dokonce i císaře Napoleona III.
Napsání a vydání knížky, byť se sebeotřesnějším obsahem, by však nestačilo, nejspíše by po čase bez povšimnutí zapadla. Dunant udělal víc - rozeslal ji evropským panovníkům, státníkům a vojevůdcům. V jejím závěru navrhl založit mezinárodní dobrovolnou organizaci na pomoc raněným vojákům a současně uzavřít mezinárodní dohodu o jejich ochraně. Napsal doslova: "... Nebylo by možné v mírových a klidných dobách zformovat z nadšených, oddaných a dobře kvalifikovaných dobrovolníků pomocné oddíly, jejichž úkolem by byla péče o raněné ve válce? ... A nebylo by možné formulovat nějaký mezinárodní princip, stvrzený úmluvou a zásadne neporušitelný, který by, v případě dohody a ratifikace, tvořil základ pro společnosti zabývající se poskytováním pomoci raněným v různých evropských zemích?..." Nespoléhal jen na poštu a procestoval řadu evropských států, aby osobně získal pro své myšlenky krále, prince, ministerské předsedy, ministry a vojenské velitele. U řady z nich nalezl skutečně pro své názory podporu.

Zdroj: Mgr. Josef Švejnoha; Historie Mezinárodního ČK