Osudy raněných před vznikem ČK
V celé své historii vedlo lidstvo více než 14.500 menších i větších válek, při nichž přišly o život stovky milionů lidí. Další stovky utrpěly při křížení zbraní těžší nebo lehčí zranění. Na ty ale nikdo neměl čas ani nebral ohledy. Kdo z lehčeji zraněných mohl jít se svými válečnými druhy, mohl mluvit o štěstí. Všichni ostatní ranění byli většinou ponecháni na bojištích svému osudu, který se rovnal pomalému umírání.
Je však třeba v této souvislosti uvést, že o nemocné obecně bylo pečováno již od dávných dob (v Číně, Indii, Egyptě, starém Řecku a Římě). Rádi první krok datujeme ve slovech slavného Chammurabiho zákoníku, který říká "...Stanovuji tyto zákony, aby silní nemohli utlačovat slabé...". Ale i z jiných starých písemných pramenů se dozvídáme důležité pokroky. Perský král Kyros (559 - 529 př.n.l.) měl ve svém vojsku značný počet lékařů, kteří museli zraněné a zajaté Chaldejce ošetřovat stejně jako raněné Peršany. Také Indové podle Manova zákoníku (1. stol.př.n.l.) nesměli zabíjet bezbranné, spící nebo zraněné nepřátele a nesměli v boji užívat ani otrávené šípy ani šípy se zpětným háčkem.
V Evropě vznikla již v 6. století náboženská sesterstva, která se zabývala ošetřováním. V křižáckých válkách byly založeny vojenské ošetřovatelské řády, z nichž nejslavnější byli Johanité a rytíři Řádu svatého Lazara. Do Jeruzaléma putovalo tehdy množství poutníků i bojovníků a tyto řády jim poskytovaly ochranu a ošetřovaly raněné a nemocné. Dokonce při třetí křižácké výpravě (1169 - 1193) bylo rytířům řádu Johanitského sultánem Saladinem dovoleno ošetřovat zajaté křesťany v jeho táboře. S rozvojem měst od 13. století se postupně zřizovaly nemocnice, obvykle ve správě řádových sester, kde ošetřovatelství bylo bohužel často na velmi primitivní úrovni.
Slavný holandský právník a zakladatel mezinárodního práva Hugo Grotius (1583 - 1645) ve svém díle nazvaném "Tři knihy o právu válečném a mírovém" připomínal, že ani v právu válečném se nesmí zapomínat na jisté zásady všeobecné lidskosti. Ze stejného důvodu pak v rámci smlouvy mezi Francií a nizozemskými generálními stavy v roce 1673 bylo ujednáno, že se nebude používat určitá sorta munice a zbraní z důvodu lidskosti. V oné smlouvě také bylo poprvé stanoveno, že se zajatí lékaři-chirurgové a lékárníci vydávají bez výkupného.
Ustanovení ve prospěch raněných a nemocných v zajetí se objevuje poprvé v úmluvě, kterou uzavřela v roce 1689 Francie se Španělskem. Otázka ochrany sanitního personálu byla řešena také roku 1709, kdy Sir Arthur Wellesley připustil za ústupu z Oporta francouzské chirurgy k ošetřování francouzských raněných, kteří zůstali na bojišti. V tomto smyslu neméně významná je také tzv. Aschaffenburgská úmluva z roku 1743 mezi Anglií a Francií po bitvě u Dettigen. Obě strany se zavázaly, že se budou starat o raněné a nemocné v zajetí, že jim dovolí, aby si na vlastní útraty opatřili lékaře a obsluhu, a abyi si sami vybrali místo pobytu. Museli slíbit, že se nechopí zbraní do doby, než budou vykoupeni. Nemocnice měly být chráněny v bojích stejně jako náboženské svatyně. Nemocní a ranění, kteří museli být zanecháni v nemocnicích, se nesměli pokládat za válečné zajatce. Také lékaři a ošetřovatelé, kteří zůstali v dobytém území, mohli tu buď působit dále a nebo se bez překážek vrátit domů.
Podobná ustanovení byla i v tzv. "smlouvě braniborské", kterou za sedmileté války uzavřela v roce 1759 Francie s Pruskem. V tehdejších válkách si obě nepřátelské strany někdy dokonce vyměňovaly i seznamy padlých a raněných. Přesvědčení, že se ranění nemají považovat za bojovníky, se šířilo stále více a více. Hovořilo se o neutralizaci nemocnic a v roce 1800 předložil dokonce francouzský generál Moreau rakouské straně návrh úmluvy péče o raněné, který se obsahem velmi podobal první Ženevské úmluvě.
V 18. století se otázkou určitého zlidštění války zabýval například i osvícenský filozof Jean Jacques Rousseau. Ve své Společenské smlouvě v toce 1762 napsal "Válka není poměr člověka proti člověku, ale vztah státu ke státu, v němž účastníci nejsou než příležitostnými nepřáteli - ne jako lidé, ba ani ne jako členové vlasti, nýbrž pouze jako její obránci. Státu může býti nepřítelem jen zase jiný stát, nikdy ne lidé. Je v právu zabíjeti nepřátele, pokud mají zbraně v ruce. Ale jakmile je odloží a vzdávají se, přestávají býti nepřáteli nebo nástrojem nepřítele, stávají se opět lidmi a nikdo nemá práva na jejich život."
Rousseau jasně deklaroval, že osoba, která se stává neschopnou boje, má být ušetřena a musí jí být poskytnuta pomoc. Vzdá-li se a stává se zajatcem, má nad ní vykonávat svou moc stát, jehož příslušních vzal osobu do zajetí. Tento filozofický přístup připravil do jisté míry půdu pro projevení většího zájmu o tyto otázky a přispěk svým způsobem ke zlepšení osudu raněných a nemocných ve válkách, stejně jako k úpravě postojů vlád k zajatcům. Postupně dochází v řadě zemí ke snahám skupin osob či jednotlivců o zlepšení péče o oběti válek.
Za napoleonských válek na konci 18. a na počátku 19. století se snažili francouzi opět zneutrálnit nemocnice. Lékaři i humanisté se dovolávali zlidštění péče o nemocné a raněné, i o to, aby byly válečné hrůzy pokud možno zmenšeny. Připomeňme v této souvislosti například hlavního chirurga Napoleonovy armády Jeana Domoniqua Larreye (1766 - 1842), který byl mj. tvůrcem vozíku na odvoz raněných z bojiště a autorem mnoha nových operačních zákroků. Také jako první zavedl v polních podmínkách omývání ran solným roztokem a jen občasné převazy ran.
Rovněž civilní obyvatelstvo přestávalo pozvolna rozlišovat mezi raněnými příslušníky vojsk vlastních a nepřátelských. Opět zde největší pokrok vidíme v období napoleonských válek. V roce 1806 při vypuknutí tyfové epidemie v Královci místní ženy pečovaly o vojáky nemocné z vlastní armády i francouzské. Stejně tak v bitvě u Wagramu v roce 1809 odváželi vídenští občané z bojiště raněné francouzské i rakouské vojáky a protože byly brzy nemocnice přeplněny, poskytovali jim útulek ve svých domovech.
V 19. století se projevila se změnami vojenské techniky a složení armád logická potřeba zvýšení péče o jejich příslušníky. Místo dosavadních armád námezdního charakteru vznikají armády založené na branné povinnosti. Tento nový druh příslušníků ozbrojených sil již není ochoten snášet útrapy a eventuální následky války jako ti, kteří šli do války dobrovolně, za finanční obnos odpovídající danému riziku.
Zcela právem se říká, že Červený kříž se zrodil na bojišti. Jeho vzniku skutečně předcházely tři války - svýcarská válka se Sonderbundem, Krymská válka a franouzsko-rakousko-italská válka se slavnou bitvou u Solferina.
Zdroj: Mgr. Josef Švejnoha; Historie Mezinárodního ČK